ME-MADE MAY 2021: Tak trochu jiná šicí výzva

Máte rádi výzvy? Motivují vás pustit se do věcí, které byste jinak nevyzkoušeli? Šicí výzvy existují v různých podobách. Nejčastěji je stanoven například druh oděvu, který je potřeba v daném časovém období ušít a zveřejnit, a soutěžit tak často o různé ceny, nebo jen zveřejnit fotku na dané téma – např. první ušitý kousek či ten nejvíc nošený. Na Instagramu je každou chvilku nějaká nová, a i do české šicí bubliny začínají pomalu pronikat, ať už série Šijte s námi od holek ze Steh za stehem, nebo například loňské #zaholkycošijoudoma.

Ti z vás, kteří sledují zahraniční svět šití, jich určitě spoustu znáte. Jenom tento měsíc probíhá například #sewaprilblouse, kde se šije jakýkoliv střih na blůzu, #memademodista, kde s ostatními sdílíte tipy na střihové úpravy pro dosažení co nejlépe padnoucího oděvu, nebo #sewthatpatternnow, která vás má motivovat konečně si ušít střih, který se vám doma nebo v e-mailové schránce válí už dlouho. Až do 21. června pak poběží #sewtogetherforsummer, kde se šijí letní šaty na ramínka.

Květen nicméně už tradičně patří #memademay, což je výzva, kterou odstartovala Zoe ze SoZoeWhatDoYouKnow už v roce 2010. Z Instagramu se může zdát, že jde jen o to každý den postovat svůj outfit složený z vlastnoručně ušitých kousků. Ale ve skutečnosti jde hlavně o to stanovit si svůj cíl, který by měl vést k lepšímu poznání vlasního šatníku – co vám v něm chybí, v čem se cítíte dobře, v čem naopak ne, co potřebuje upravit, co s čím a jak nově zkombinovat, a tak dál. Nehraje se o žádné ceny, je to výzva jen a jen pro vás a pro inspiraci celé šicí komunitě. Je čistě na vás a možnostech vašeho šatníku, jestli se zavážete k tomu nosit něco vlastnoručně vyrobeného každý den, nebo třeba jednou za týden, a jestli to zdokumentujete nebo ne. Důležité je, aby vám tato výzva ve vztahu k vaší garderóbě něco dala.

Loni touhle dobou tu s námi už byla korona, ale situace byla mnohem lepší než teď a já jsem chodila skoro každý den do kanceláře, takže bylo celkem snadné plnit si svůj cíl nosit každý pracovní den aspoň jednu vlastnoručně vyrobenou věc. Tehdy jsem si jen potvrdila, co je patrné i z tohoto blogu – nejraději nosím šaty, studené barvy, a vzory, a zároveň zjistila, že potřebuji víc sukní a vršků, a víc jednobarevných věcí, na čemž se čas od času od té doby snažím pracovat.

Letos je situace úplně jiná. Změnila jsem práci a v podstatě od října pracuju pouze z domova. Tomu odpovídá bohužel i můj šatník a nosím hlavně legíny a trička nebo svetry. Moje krásné šaty většinu času smutně visí ve skříni. A mně je z toho taky smutno. Jednu chvíli jsem ani neměla chuť šít, protože to zkrátka není kam nosit, ale teď už si dělám zásoby na alespoň minimální společenský život, který snad brzy přijde. Během května chci tedy zase znovu objevovat svůj šatník a zažít ten pocit, kdy se hezky obléknu a hned se cítím líp. Sice to nevypadá, že by se moje pracoviště přesunulo v dohledné době mimo kuchyňský stůl, ale jsem odhodlána sedat si k němu konečně v něčem krásném, i když to nikdo neocení. Je důležité, že to ocením já.

Korona způsobila za poslední víc než rok tak trochu oděvní revoluci a bylo by zajímavé udělat průzkum toho, jak se názory lidí na módu a oblečení vůbec změnily. Někteří předpovídají, že ležérnost na kterou jsme si zvykli u domácích oděvů se promítne i do už často dost ležerní módy. Jiní věští, že po pominutí krize náš čeká opulence jak v módě tak v životním stylu podobná zlatým dvacátým létům minulého století. Já tedy doufám spíš v to druhé. Že ta nucená pauza od volení vhodného oblečení na různé společenské události a možnosti vyjádřit se prostřednictvím svého oblečení nás ještě víc inspiruje.

Ne že by se v koroně každý nemohl zavřený doma oblékat, do čeho chce, ale kolik z nás se na home office obléká stejně jako do kanceláře? Já jsem na to neměla vůbec chuť a přišla mi to trochu škoda, protože jsem naučená, že pěkné šaty se přece doma nenosí, to si musíš šetřit do společnosti. Na jednu stranu mě štve, že nosím doma pořád to samé pohodlné, ale ne moc nápadité oblečení, které je sice fajn na celodenní sezení u počítače, ale nic mi nepřidá na sebedůvěře a náladě tak jako třeba pěkné šaty. Na druhou stranu mě nikdo nenutí se doma oblékat tak, jak se už půl roku doma oblékám. Navíc v kanceláři jsem taky sedávala celý den v šatech a nepohodlné to nikdy nebylo. Proč si ty šaty prostě nevezmu? Je to tím pravidlem zažitým v českých domácnostech, že domácí oblečení je nutné striktně odlišovat od toho „na ven“, které si musíme „šetřit“, mou vlastní pohodlností, nebo tím, že když se obleču hezky doma, nikdo to neocení, protože mě v tom nikdo neuvidí? Jak moc se oblékáme pro sebe a jak moc pro okolí? Jak to máte vy?

Já každopádně hodlám v květnu prolomit svou aktuální šatníkovou šeď legín a triček a znovuobjevovat ty zajímavější kusy své vlastnoručně ušité garderóby. Dávám si za cíl si každý den obléct alespoň jednu mnou vyrobenou věc a nacházet nové kombinace, zjistit, co se mi na kterém kousku líbí nejvíc a co naopak nejmíň, identifikovat kousky, které je potřeba upravit, a hlavně si celý ten proces oblékání zase užívat! Budu se snažit to co nejvíc zdokumentovat i na Instagramu a dám potom v červnu vědět, co mi tahle měsíční výzva přinesla. A co vy, zapojíte se taky?

Tak zase příště,

Magda